COŽE???

Jestli si ještě myslíte, že život je souhrn náhod a chcete tomu dále věřit, tak si tento článek vůbec nečtěte.
Jsem třetí týden v práci. Přijdu do práce. Normálně pracuuj a občas si píšu s koleginí. Dozvěděla jsem se, že jí zajímá pohanství a tak ji říkám, že mám kamaráda, kterého tohleto taky zajímá a vyprávím ji o něm a tak. Až ona říká ať jí řeknu jeho přezdívku na internetu - jestli ho náhodou třeba nezná odněkud z internetu. Ale on nebyl zrovna na internetu tak jsem řekla, že se ho na přezdívku zeptám a pak jí dám vědět. Asi o půl dne později jsem se rozhodla, že své kolegini pošlu odkaz na můj blog. A ona za chvíli říká:" Hele.. nejmenuje se ten tvůj kamarád Filip K.?"
A já říkám:"no.. jmenuje. Neříkej mi, že ho znáš".
odpověď:"jo znám. byl u mě minulý týden na návštěvě..."
No chápete to? Ve třeťáku k nám propadne kluk, se kterým jsem potom celý čtvrťák seděla v lavici a docela mi přirostl k srdci.
Po maturitě hledám práci. Nakonec mě do jedný přijmou. A je tu grafička... sedí tu...grafikuje... a po čase se s ní dám do řeči... a po dalším čase zjistím, že máme stejnýho kamaráda. No ... ještě věříte na náhodu?

Rodina? Cože?

Člověk v určitém věku přemýšlí o významu slova rodina. Ale u mě by to byli asi až moc složité otázky a odpovědi. S babičkama je to snad poměrně v pořádku. Ovšem tím moje styky s příbuzenstvem poměrně úspěšně končí. No.. poslední dobou jsem si aspoň trochu povídala se sestřenicí a malým bratrancem. Ale tím už končím docela. Jejich rodiče jsem neviděla ... no... tak dva roky? možná. kdo ví. No a druhou tetu,strejdu a jejich smrady jsem neviděla... snad ... 5 let? Asi víc. A vůbec mě nezajímají. Vůbec je vidět nechci. Vlastně ani nevím proč. Kromě toho, že když jsem byla malá tak mě ty smradi tahali za vlasy (a to byli mladčí než já!) tak mi vlastně nikdy nic neudělali - asi proto, že po této zkušenosti už jsem s nimi nechtěla mít nikdy nic společného. Ale taky asi proto, že jsme se s nimi nějak nikdy ani moc nestýkali. Takže pro mě jsou to skoro naprosto cizí lidé. Nemám s nimi vůbec nic společného. Ani nevím kolik těm dětem je a ani kde bydlí... pořádně nevim ani jak vypadají. No a tuto sobotu mají všichni tito cizí lidé přijet k nám DOMŮ a oslavit s námi tátovy narozeniny. Hrozná představa. Zajímalo by mě jestli se na to opravdu někdo těší... Rodinná oslava. Tak když někdo řekne rodinná oslava tak si představím, že by tam měla být opravdu jen rodina. Nejbližší rodina. Jenže bohužel to bude asi ono. Tito lidé asi jsou moje rodina. Ale né pro mě. Máma mi řekla: ,,A ty si myslíš, že oni se na tebe asi těší co?!" (bylo to na můj protest zůstat ten den doma). No tak se netěší. Tak ať nejezdí. To mají jednodušší. Můžou říct, že jsou nemocní třeba nebo mrtvý. To už je jedno... ale já tu bydlim. Myslím, že kromě té smrti se opravdu nemám na co vymluvit... no... možná únos U.F.O. by byl poměrně přijatelný.
No já myslím, že se na to nakonec netěší ani táta.. že to dělá jen aby se neřeklo, že nepozval rodinu na oslavu.
Jednou sem měla nutkání pozvat na něco pro mě důležitého aspoň část své rodiny. S tím,že jsem tedy pozvala rodiče a babičky - což je pro mě prostě rodina... a tím ta rodina pro mě poměrně končí. to ostatní je prostě příbuzenstvo.
No bylo to na můj maturitní ples... což pro mě - ačkoli jsem si to asi úplně nepřipouštěla - byl asi jeden z nejdůležitějších dní co jsem do té doby zažila. Už jen proto, že jsem tam organizovala všechno se naší třídy týkalo a... asi jsem chtěla aby to někdo viděl a pochválil mě.
Navíc jsem viděla loni maturitní ples sestry mého miláčka. A ona tam pozvala opravdu silné příbuzenstvo - a někteří lidé ani nebyli její příbuzní... A všichni tam brečeli a prožívali to. No... a na mém plese jsem to asi prožívala jen já. Každopádně jsem v den kdy se začínali prodávat lístky - utekla před zvoněním /pod záminkou, že jdu odnést třídnímu učiteli třídnici/ ze třídy abych byla ve frontě na lístky první. A koupila jsem všem ty nejlepší lístky. No babičky nepřišly... Jedna si zlomila nohu a řekla, že se sádrou tam nechce jít - no dobře...říkala, že jí to bylo líto a já jí to i docela věřím. A druhá... no.. myslím, že měla rýmu? No prostě si myslím, že se jí tam asi nechtělo.
A to jsem je tam nechtěla proto, že bych je tam nějak potřebovala. Bylo mi jedno, že tam nejsou. Ale myslela jsem, že je to potěší. Že to pro ně bude důležité. Jsem nejstarší vnučka, takže to byl první maturitní ples který by jako babičky absolvovali. No... takže tím moje zvaní na veškeré oslavy skončilo. A až se budu - tedy jestli někdy - vdávat, tak si asi docela rozmyslím koho z příbuzenstva tam pozvu... aby neměli zase pocit, jakou mi dělají laskavost, když tam přijdou.

No to jsem trochu odbočila od tématu. Ale co na to dále říci? V sobotu to bude děsný děsný a děsný. Kdybych aspoň věděla, že se na to opravdu někdo těší. Třeba táta.. že se těší až bude s celou rodinou a oslaví narozeniny. Tak bych se aspoň kvůli němu snažila usmívat. Ale mě opravdu nenapadá nikdo kdo se na to asi těší... Tak proč to sakra děláme?
Došla mi slova...

OUR PLACE

OUR PLACE

Our Home, Our Place, Here in this Valley, this is our family, Here in this Town One Home, One Place This is our Sanctuary, This is our Life Here on the land My hearts in this land, and this lands in my heart We'll never part till the sun has gone down Through all the years, Nothing has changed Through Fire and Rain We will fight for this land Our Home, Our Place, Here in this Valley, this is our family, Here in this Town One Home, One Place This is our Sanctuary, This is our Life Here on the land

NAŠE MÍSTO Náš domov, naše místo, Zde v tomto údolí, toto je naše rodina, Zde v tomto místě Jeden domov, jedno místo Toto je naše svatyně, Toto jsou naše životy Zde na zemi Mé srdce v této zemi, a tato země v mém srdci My se nikdy nerozdělíme až do západu slunce Skrz všechny léta, nic se nezměnilo Skrz oheň a déšť? My budeme bojovat za tuto zemi Náš domov, naše místo, Zde v tomto údolí, toto je naše rodina, Zde v tomto místě Jeden domov, jedno místo Toto je naše svatyně, Toto jsou naše životy Zde na zemi

Our Home ...... My love

Neřeknu vám přesně proč, ale o prázdninách jsem se začala dívat na tohle australské drama a přirostlo mi to k srdci. Navíc ty písničky jsou úžasný.

Vánoce vánoce přicházejí...

A je to tady?! Myslíte si, že ne? Že je to brzy? No to tedy není. Víte jak poznáte, že vánoce jsou za dveřmi? no ták. Přemýšlejte... né... zimou to není...tak dál... no?
Přeci tím, že vám do schránky přišel TESCO vánoční katalog!
A tak pějme všichni "vánoce vánoce přicházejí, zpívejme přátelé!
Po roce vááánoce vánoce přicházejí, šťastné a veselé!!"

Tak všem krásné vánoce! A kupte vašim nejdražším dárky od srdce, aby věděli co pro vás znamenají.

Divný, divný, divný lidi

Člověk se někdy diví co za lidi se vyskytuje na ulicích. Ovšem na ulicích ani nic moc od lidí neočekáváte. Lidi jsou totiž divní..ať už více nebo méně. A pokud jsou na ulici tak je to skoro pravidlo. Divná individua na vás čučí na zastávce, ještě divnější na vás čučí v tramvaji. Pokud zůstanou jen u čučení, je to poměrně neškodné... ale nepříjemné. A co individua co na vás promluví? Žebrají, chtějí cigaretu nebo jen tak otravují. Musím říct, že kdykoli se tohle stane tak zavírám oči,tisknu kabelku, trochu popoběhnu v před a přeju si být jinde.

Ovšem když se tito lidé objevují i ve vašich domácnostech, kancelářích nebo jiných prostorách, kde se s nimi musíte vypořádávat deno denně... tak pak už je to horší. A, že to tak často je. Dyť každý snad zná někoho kdo má problémy s divným šéfem, divnou tchýní, divným sousedem, divným pošťákem atd. No a co v takovémto případě dělat? Zahrajte si na "flegmouše". Prostě se obrňte a všemu co ten člověk řekne aby vám jakkoli uškodil, ubližil nebo vás naštval.. tak všemu se jen smějte. Nic lepšího udělat nemůžete. Je zbytečné seto snažit vyřešit, stavět se proti divné osobě a nebo se s ní dokonce snažit vycházet :D Nemá to cenu. Věřte mi :-)
Buďte veselý a berte to jako když vám někdo říká vtip. Pak budete nad věcí a ještě se dobře pobavíte.

Tento svět je plný divných lidí. Jsou mezi námi. Jsou všude. Nezbavíme se jich.

čtyři roky života

Čtyři roky jsem strávila na střední soukromé škole výpočetní techniky. Byla to krušná léta a trvalo mi dost dlouho než jsem na to začala koukat s odstupem ale už to tak vidím. Nebudu mluvit o učení... o profesorech.. ale o třídě. Na začátku prváku jsem byla ze své třídy naprosto unešena. Měla jsem pocit, že jsme nejlepší parta a že se semnou každý kamarádí. Časem mi začalo docházet, že to až tak úplně není a že možná někdo říká něco jiného než říká mě. Teď nemluvím o nikom konkrétním ale o celku. No a pak se asi něco stalo... vlastně nevím přesně co ale i náš třídní se mě nedávno zeptal:" Co se v tom druháku stalo? Najednou jste se rozdělili na několik skupin." V tu chvíli když to řekl tak sem si říkala, že tj nějaká blbost.. že jsme takový byli vždycky. Ale není to tak. Ze začátku jsme opravdu byli poměrně dobrá parta a tak nějak jsme se docela bavili všichni spolu. Ale co se stalo? To nedokážu říci. Nemyslím si ,že by tam byla nějaká velká hádka co by nás rozdělila...ale možná jsme se po tom roce už poměrně dost dobře poznali a každý si našel lidi, se kterými si více rozuměl a s těmi se bavil. Možná... jinak nevím co by se mohlo stát. No celkově mám pocit, že čím více jsem se snažila aby mě třída měla aspoň trochu ráda tak tím mě měli rádi méně... ale možná to byl jen můj pocit. .. i když ve chvíli kdy mě chtěli "vyhodit" ze třídy.. tak mi nebylo vůbec do smíchu. Musím říct, že jsem to obrečela a na pár týdnů jsem začala třídu spíš nenávidět. Opravdu musím říct, že to bolelo. Ať se v té třídě stalo za 4 roky cokoli tak tohle bolelo nejvíc. Časem sem si ale řekla, že to stejně způsobil někdo úplně jiný.. - tím myslím pana ředitele - protože kdyby nevymyslel tuto blbost tak by se nic takového nemuselo řešit. A to, že kvůli pár korunám naši třídu rozbil... Ať už tím ,že museli odejít lidé a tím, že poštval lidi proti sobě ... Tak tento čin ukázal co s v tomto člověk skrývá. Protože nikdo kdo má aspoň trochu empatie a lidskosti v sobě...by to neudělal. No po tomto incidentu jsem aspoň věděla co si o mne kdo myslí. Časem jsem na tuto událost zapoměla a ... možná, že to bylo způsobeno tím, že přišel najednou rok, kterého sem si myslela ,že se ani nedožiji. Poslední ročník. Maturitní ples. Myslím, že 4 roky je taková ideální doba na to poznat člověka a spřátelit se se všemi lidmi ze třídy. A taky to tak vypadalo. Lidi co se spolu nikdy nebavili se najednou začali kamarádit. Začali spolu chodit na pivo a ve třídě zavládla poměrně příjemná pohodová nálada.Pak přišel on...PLES. Bylo naprosto skvělé jak jsme se dokázali poměrně jednoduše shodnout na věcech, o kterých ostatní třídy rozhodovali dlouho a hádali se kvůli tomu. A když už jsme se shodnout nemohli tak jsme prostě hlasovali a odhlasovali. Maturitní ples mě chytil a myslím ,že jsem to brala nejen jako únik od školních starostí ale také jako možnost se zase začlenit do třídy.. Ale myslím, že to dopadlo skoro opačně :D Vzhledem k tomu, že se hodně lidí nehodlalo vůbec začlenit do organizace a já jsem zase nechtěla všechno rozhodovat sama, aby potom někdo nepřišel a neřekl, že to tak nechtěl. Tak jsem chvílema měla pocit, že mě opravdu nemají rádi, protože po nich pořád chci nějaké názory. A to nemluvím o tom, když jsem vybírala peníze na kápě atd. No ale vzhledem k tomu, že jsme si vymysleli poměrně složitou akci... čekali jsme až se nám ušijí kápě. A pak jsme zjistili, že nám zbývá už jen pár dní na to, abychom natočili video. Tak jsme se do toho pustili. Musím říct, že to mě fakt bavilo :-) připada jsem si hrozně důležitá. No a pořád jsem čekala kdy někdo přijde a řekne: hele já umím stříhat video, já to nastříhám. A ono nic. Nikdo nepřišel... no a tak jsem si řekla, že to teda nastříhám sama, protože jsme neměli čas na nějaké zdlouhavé stříhání po škole. A vzhledem k tomu, že jsem měla kamarádku, která se stříhání videa učila dost dlouho ve škole, domluvila jsem se s ní, že mi s tím pomůže. Jenže s toho prostě sešlo a tak jsem na to zůstala sama. No.. přítel mi nainstaloval jeden stříhací program a dal mi k němu manuál. A tak jsem celé velikonoce stříhala video.

(Tak toto je naše video... trochu v horší kvalitě..jinak je moc veliký)

Musím říct, že to byl záhul protože jsem ti nikdy v tomto programu nedělala a chvílemi jsem strácela úsměv na tváři. Navíc jsem to musela dělat všechno sama a opravdu jsem měla strach, že až to video pustím, tak mi třída řekne, že je to hrozné a co jsem to tam dala za hudbu atd. Ale musím říct, že jsem si nikdy nepřipadala tak dobře, jako když za mnou přišlo několik lidí - včetně jednoho od kterého bych to opravdu nečekala, a naprosto upřímně mi řekli, že to video se jim líbí a, že se mi povedlo. Opravdu... to bylo to zadosti učinění na které jsem čekala. To bylo to kvůli čemu jsem se do té organizace pustila.

No a pak přišel ples... Musím říct, že až na to, že nám ti blbci zvukaři pustili jinou hudbu do videa (což jim neodpustím do smrti, protože s častováním té hudby jsem se mořila kolik hodin) tak to dopadlo všechno dobře. Bavila jsem se úžasně a dostala jsem hodně pochval za nástup a tak. I když byla chvíle.. když pan moderátor "hodnotil" naší vizitku... "jedna mínus zvuk, jedna mínus střih... blablabla... ale co si zaslouží jedničku z hvězdičkou je režije v podobě třídního učitele!") Né že bych neměla ráda našeho třídního ale tohle mě naštvalo maximálně. Vzhledem k tomu, že všechno sem dělala já... s tím, že teda na režii se podílela ještě třída celkově. A nějaký blbeček kterej moderuje sport si dovolí hodnotit naši práci. Fakt.. neměla jsem slov. Ale jinak to dopadlo více než dobře. No myslím,že poslední ročník nakonci nás docela sjednotil a stala se z nás poměrně dobrá parta. No a v nejlepším to skončilo... Tak to má být.