Rodina? Cože?

Člověk v určitém věku přemýšlí o významu slova rodina. Ale u mě by to byli asi až moc složité otázky a odpovědi. S babičkama je to snad poměrně v pořádku. Ovšem tím moje styky s příbuzenstvem poměrně úspěšně končí. No.. poslední dobou jsem si aspoň trochu povídala se sestřenicí a malým bratrancem. Ale tím už končím docela. Jejich rodiče jsem neviděla ... no... tak dva roky? možná. kdo ví. No a druhou tetu,strejdu a jejich smrady jsem neviděla... snad ... 5 let? Asi víc. A vůbec mě nezajímají. Vůbec je vidět nechci. Vlastně ani nevím proč. Kromě toho, že když jsem byla malá tak mě ty smradi tahali za vlasy (a to byli mladčí než já!) tak mi vlastně nikdy nic neudělali - asi proto, že po této zkušenosti už jsem s nimi nechtěla mít nikdy nic společného. Ale taky asi proto, že jsme se s nimi nějak nikdy ani moc nestýkali. Takže pro mě jsou to skoro naprosto cizí lidé. Nemám s nimi vůbec nic společného. Ani nevím kolik těm dětem je a ani kde bydlí... pořádně nevim ani jak vypadají. No a tuto sobotu mají všichni tito cizí lidé přijet k nám DOMŮ a oslavit s námi tátovy narozeniny. Hrozná představa. Zajímalo by mě jestli se na to opravdu někdo těší... Rodinná oslava. Tak když někdo řekne rodinná oslava tak si představím, že by tam měla být opravdu jen rodina. Nejbližší rodina. Jenže bohužel to bude asi ono. Tito lidé asi jsou moje rodina. Ale né pro mě. Máma mi řekla: ,,A ty si myslíš, že oni se na tebe asi těší co?!" (bylo to na můj protest zůstat ten den doma). No tak se netěší. Tak ať nejezdí. To mají jednodušší. Můžou říct, že jsou nemocní třeba nebo mrtvý. To už je jedno... ale já tu bydlim. Myslím, že kromě té smrti se opravdu nemám na co vymluvit... no... možná únos U.F.O. by byl poměrně přijatelný.
No já myslím, že se na to nakonec netěší ani táta.. že to dělá jen aby se neřeklo, že nepozval rodinu na oslavu.
Jednou sem měla nutkání pozvat na něco pro mě důležitého aspoň část své rodiny. S tím,že jsem tedy pozvala rodiče a babičky - což je pro mě prostě rodina... a tím ta rodina pro mě poměrně končí. to ostatní je prostě příbuzenstvo.
No bylo to na můj maturitní ples... což pro mě - ačkoli jsem si to asi úplně nepřipouštěla - byl asi jeden z nejdůležitějších dní co jsem do té doby zažila. Už jen proto, že jsem tam organizovala všechno se naší třídy týkalo a... asi jsem chtěla aby to někdo viděl a pochválil mě.
Navíc jsem viděla loni maturitní ples sestry mého miláčka. A ona tam pozvala opravdu silné příbuzenstvo - a někteří lidé ani nebyli její příbuzní... A všichni tam brečeli a prožívali to. No... a na mém plese jsem to asi prožívala jen já. Každopádně jsem v den kdy se začínali prodávat lístky - utekla před zvoněním /pod záminkou, že jdu odnést třídnímu učiteli třídnici/ ze třídy abych byla ve frontě na lístky první. A koupila jsem všem ty nejlepší lístky. No babičky nepřišly... Jedna si zlomila nohu a řekla, že se sádrou tam nechce jít - no dobře...říkala, že jí to bylo líto a já jí to i docela věřím. A druhá... no.. myslím, že měla rýmu? No prostě si myslím, že se jí tam asi nechtělo.
A to jsem je tam nechtěla proto, že bych je tam nějak potřebovala. Bylo mi jedno, že tam nejsou. Ale myslela jsem, že je to potěší. Že to pro ně bude důležité. Jsem nejstarší vnučka, takže to byl první maturitní ples který by jako babičky absolvovali. No... takže tím moje zvaní na veškeré oslavy skončilo. A až se budu - tedy jestli někdy - vdávat, tak si asi docela rozmyslím koho z příbuzenstva tam pozvu... aby neměli zase pocit, jakou mi dělají laskavost, když tam přijdou.

No to jsem trochu odbočila od tématu. Ale co na to dále říci? V sobotu to bude děsný děsný a děsný. Kdybych aspoň věděla, že se na to opravdu někdo těší. Třeba táta.. že se těší až bude s celou rodinou a oslaví narozeniny. Tak bych se aspoň kvůli němu snažila usmívat. Ale mě opravdu nenapadá nikdo kdo se na to asi těší... Tak proč to sakra děláme?
Došla mi slova...